LIBĚCKÁ (LIBICKÁ) STEZKA

Vznik stezky

Římský obchod, pronikající v prvních stoletích po Kr. do stále nových a nových oblastí dnešního Rakouska, Maďarska, Slovenska, Moravy a Čech, měl do 5. stol. po Kr. pro tuto oblast svou základnu a východiště v Karnuntu (Carnuntum), římské pevnosti, ležící na Dunaji, nedaleko dnešní Vídně. Odtud vycházela, vedla jiných, také důležitá obchodní cesta podél toku Moravy, podél Odry a Visly k moři. Pobočkami této starodávné obchodní tepny byly menší spojky, jdoucí poříčími Dyje, Jihlavy a Oslavy do vnitra západní Moravy a do Čech. Byly to na Moravě a v Čechách stezky Haberská, Trstenická a Liběcká.

Dr. Josef Ladislav Píč ve své knize „Starožitnosti země české“ říká: „V době od 2. stol. po Kr. počínaje, až do 5. stol. po Kr. nalezené římské mince ukazují směr k jihovýchodu, ke hranicím římským, neboli k Vindoboně (Vídni), kam vedla také mincemi označená cesta podél Doubravky ze středních Čech.“ Z tohoto období opravdu pocházejí nálezy římských mincí, bronzových spon a dalších předmětů, které byly nalezeny v Ronově nad Doubravou, Žlebech, Chotusicích a na dalších místech, kudy římští kupci a řemeslníci chodili podél břehů řeky Doubravy.

Název stezky

Podle některých pramenů souvisí její název se jménem Ljubjata, který prý se svojí čeledí stezku v 10. století vysekal. Jiní soudí, že dříve existovala Libice nad Doubravou a stezka se jmenuje podle ní. Liběcká stezka patří k nejstarším a nejdůležitějším cestám. Všude po stezce vládlo děsivé šero a ticho, které působilo tísnivě na zvířata i lidi. Obrovské staleté stromy nepropouštěly sluneční paprsky. Všude bylo cítit vlhko. Procházela mezi močály a bažinami, vinula se nepropustnými pralesy, po březích a údolích řeky Doubravy, Sázavy a Oslavy.

Průběh stezky

Cesta začínala na Moravě, odbočovala u Břeclavi od hlavního směru obchodních karavan a vedla poříčím Dyje k Ivančicím. Zde šla jednak na Třebíč, jednak údolím Oslavy přes Velké Meziříčí na Žďár nad Sázavou. Tato druhá je cesta Liběcká. Počínajíc Žďárem přiblížíme si podrobněji její průběh. Cesta ze Žďáru vedla na Nový Dvůr naproti klášteru, poté směřujíc na Polničku, podél Velkého Dářka procházela dál hlubokým pralesem k Radostínu a Hluboké, lemovala tok řeky Doubravy po Staré Ransko až do Ždírce. Potom šla pod silnici od Chotěboře, přestoupila silnici na Českou Bělou a odtud pokračovala mezi dráhou a Doubravou k Nové Vsi, vozovou cestou k Sopotům a pak k Bílku. Pod strážním domkem přešla stezka dráhu a silnici, vedla pak lesem k sokolohradeckým zříceninám a poté se obrátila k severu na Dolní Sokolovec. Zde sestupovala prudce do nížiny, táhnoucí se od Libice ke Ždírci, přes Podmoklany, šla po staré vozovce, přibližujíc se tak opět Doubravě, a přes potok Cerhovku k Libici.

Libice nad Doubravou

V Libici vedla kolem bývalého špýcharu (čp. 86), odtud dnešní cestou kolem domku čp. 59, čp. 58, zde se zatáčí cesta kolem domku čp. 56, přes potok směrem na dnešní silnici (dnes přibližně ulicemi Sokolovecká a Zadní). Pravděpodobně asi vedla kolem Ljubjatova sídla a je dosti možné, že nevedla bývalým příkopem Ljubjatovy tvrze, nýbrž že byla tak hluboko proježděna. Tvrz snad stávala v místech bývalé vinopalny (čp. 3, 55, 56) naproti bývalému pivovaru (čp. 4). Poté vedla po dnešní ulici Zámecká až k zámku. Kudy vycházela z Libice dnes těžko říci. Jsou dva názory. Jeden říká, že cesta vedla místy, kde dnes stojí zámek a park. Druhý názor, že prý vedla přes dvůr čp. 8. Oba směry ukazují, že dále šla cesta kolem bývalého mlýna p. Kulhánka (čp. 73) asi na dnešní silnici, po ní až ke kříži pod hradištěm, kde pravděpodobně stával kdysi hrad, jehož jméno se nedochovalo. Možná, že se u hradu tehdy vybíraly poplatky ze zboží, lidí a dobytka za používání této cesty.

Snad tu také byly konány trhy, avšak o tom není žádných zpráv. Zde ale jistě odpočívali lidé a zvířata po dlouhé cestě pralesem. Možno připustit, že tu bylo první osídlení na české půdě směrem od Moravy. Jinak by hradiště v pustém hvozdu nemělo žádného významu. Zda tento lid bydlel na hradišti nebo poblíž, nelze s jistotou určit. Hradiště není dosud archeologicky prozkoumané. Zda se chodilo přímou cestou přes Hradiště, nebo se obcházelo cestou, kterou vede dnešní silnice, lze již těžko říci. Pro první případ mluví to, že přes vrch by byla cesta kratší a přímější, a poté cesta pokračovala z Hradiště do Hranic cestou lemovanou ovocnými stromy. Pro druhý, že nebylo příčiny chodit přes vrch a opouštět řeku, navíc se cesta přibližovala k samotě Rochňovec, kde se nacházel brod přes řeku. Zde byly roku 1899 při kácení lesa nalezeny v zemi římské starožitnosti. Věci pocházející od některé kupecké karavany, které si snad zašla k řece napojit soumary a odpočinout si, nebo snad zde i přenocovala.

Pokračování stezky

Z Hradiště do Hranic odkud dále cesta pokračovala k Malči, na Čečkovice, Jeřišno, Chuchli a do Špačic, k Pařížovu, Moravanům, Biskupicím, do Žlebů, odtud šla také odbočka na Čáslav. Hlavní cesta pokračovala směrem k Vrdům, na Zbyslav, Zaříčany, Žehušice a Záboří nad Labem, kde se stezka u Týnce nad Labem napojovala na cestu Trstenickou, jdoucí podle Labe ke Kolínu.

Písemnosti

První písemná zmínka o cestě liběcké a libickém újezdu je v latinsky psané listině (1146-48), podvržené a napsané asi o 100 let později (1. polovině 13. století). V níž kníže Vladislav II. (1140-1173) potvrzuje, na žádost biskupa Zdíka, darování libického újezdu (circuitum de Lubac) s lesem, vymezené z jedné strany řekou Kamenicí (Chrudimkou) a z druhé Liběckou cestou (respektive řekou Doubravou) a ležícím mezi župou čáslavskou a brněnskou, olomouckému kostelu, jemuž byl tento újezd darován původně knížetem Soběslavem I. (1125-1140) roku 1125 nebo 1126. V této listině z roku 1146-48, se praví, že: „… v části téhož újezdu přebývají lidé, kteří se vůbec jmenují stráž (ztras), jejichž povinností bylo hlídati jistou cestu, aby nikdo bez zvláštního nařízení knížete po ní nechodil, vcházeje do země české neb z ní vycházeje, tak aby, oddáni jsouce té službě, od žádného knížete nebyli užíváni k stavění hradů nebo zemské pohotovosti…“. Dále říká, že tito lidé „oddáni jsouce té službě, od žádného knížete nebyli potahováni (nuceni) k stavění hradů neb k hotovosti zemské (k vojenské službě)“. Z této listiny se dovídáme, že Liběckou cestu hlídali strážci, kteří bydleli pouze v části libického újezdu. Újezd tedy nebyl uvnitř obydlen. Byl tu prales od moravského Žďáru až po Libici a lidé bydleli pouze na okrajích pralesa. Na Hradišti u Libice bývalo hlavní sídlo stráží. Jak byl prales kácen, stěhovala se také stráž, z Hradiště na Sokolohrad a dále.

Strážci a clo

Úkolem stráží bylo v případě nepřátelského útoku dáti ohněm znamení, udržovat nepřítele záseky na cestě. Stráže měly i úkol finanční: vybírat cla a mýta ze zboží. Stráže se staraly o schůdnost cesty a za poplatek ochraňovaly kupce před loupežníky a dravou zvěří při chůzi po cestě pralesem. Za tyto služby dostávali strážci od knížete pole a chovali dobytek. Jistě bydleli nebo střežili (číhali) strážci Liběckou cestu v místech dnešních „Čihadel“, z čehož pochází název této části Libice. Clo z Liběcké cesty se asi nikdy v Libici nevybíralo, protože vybírání tohoto cla darovali čeští králové Vilémovskému klášteru. Clo se vybíralo u Hranic pod Hradištěm v době, kdy Liběcká stezka vedla již na Chotěboř, a již i tu byla v úpadku.

Bezpečnost stezky

V době největšího rozkvětu zahalila se do roušky záhadnosti tím, že byl v 11.‐12. století zakázán a průchod po ní povolován jen na zvláštní povolení českého knížete. Je pravděpodobné, že tento zákaz se vztahoval jen na dopravu zboží a nikoli na osoby. Jinak by tato cesta musela znovu zarůst a tím úplně zaniknout. Později v 13. století přísnost zákazu káceti pohraniční hvozdy ochabla. Určité části těchto pralesů byly dány darem klášterům a kostelům, ale s podmínkou, že lesy nesmí být mýceny, ani osady v nich zakládány. Teprve asi kole roku 1250 bylo povoleno v pomezních lesích zakládati osady.

Za vlády krále Václava II. byla na silnicích nebývalá bezpečnost, což svědčí o tom, že strážnice konaly dokonale svou službu. V pozdějších dobách zase dozor ochaboval, za Otty Braniborského (1278-1283) a Jindřicha Korutanského (1307-1310) bylo nebezpečno cestovat bez silného vojenského průvodu. Za Jana Lucemburského celé loupeživé roty prováděly beztrestně své řemeslo. Pořádek pak udělal Karel IV., vyplatil mnoho pozemních hradů ze zástavy a opatřoval je pevnými strážemi, trestal smrtí loupeživé rytíře, ztrestán byl také loupeživý rytíř sokolovský.

Úpadek stezky

13. století a začátek 14. stol přináší však pro Libici a její nejbližší okolí hospodářský obrat. Lichtenburkové, majitelé Chotěbořska, se totiž přirozeně snažili povznést hospodářsky své panství, a proto převedli obchod, jdoucí po Liběcké cestě přes Libici na Chotěboř. Libice tak zůstala stranou dění a začala upadat.Ve 14. století ztrácela stezka na významu a postupně její funkci převzala stezka Haberská, která vedla z Čáslavi na Habry, Havlíčkův Brod, Jihlavu a Znojmo, kde se spojovala se znojemskou částí Jantarové stezky. Liběcká stezka se ve 14.-16. století proměnila v cestu chotěbořsko-žďárskou. Začaly vznikat nové odbočky, které mezi sebou spojovaly nově založené osady. Objevily se tak nové cesty směrem na Německý Brod, Jihlavu, Chrudim a další místa. V 17.-19. století, za rozvoje železářského průmyslu v regionu, se na chotěbořsko-žďárské cestě zvyšuje frekvence přepravy. Kapacita cesty nestačí provozu, a proto je vybudována takzvaná erární silnice / hovorově „císařská“ /. Odbočovala v Golčově Jeníkově z vídeňské silnice, procházela Chotěboří a Žďárem nad Sázavou směrem na Brno.

NÁZVY LIBĚCKÉ STEZKY

• Libická stezka
• Liběcká stezka
• Liběčská stezka
• Libětina
• Via Lubetina
• Žďárská stezka
• Libicko-žďárská stezka
• Libická cesta

 

INTERAKTIVNÍ MAPA LIBĚCKÉ STEZKY

Autor: Bc. Vladimír Stehno

---

Zdroj:
Mapa starých stezek na území Čech a Moravy, Radan Květ: Duše krajiny – staré stezky v proměnách věků
Google mapy na adrese: http://maps.google.cz
Horák,F.; Chramosta,E.(1923): Cesta Liběcká v dějinných proměnách se stezkami vedlejšími a strážnicemi
Kronika Libice nad Doubravou (1958)
Pamětní kniha (1928)